Mít ve vlasech vítr plný naděje a víry v sebe sama je velmi opojný pocit. Do žil vlévá pozitivní energii, která nás naplňuje a ukazuje správný směr. Víme, že jsme na dobré cestě a chceme ji jít. Mít pevnou půdu pod nohama a vědět, že je na nás, aby tam byla.
Někdy ale vítr zavane z jiného směru. Naruší...
Zase stojím na rozcestí
a hledám správný směr,
v prachu cest z bot mi věští
výkyvy vah svůj nepoměr.
Silný proudí sem vítr se solí,
cuchá mi vlasy, tvrdě zápolí,
ostře štípe, pálí mě do očí,
tělem mým cloumá, cuchá obočí.
Záda mám rovná, zpříma kráčím,
drobečky pocitů si cestu značím.
Na dalekém obzoru maják plá,
cesta je vyprahlá a vskutku zlá.
Zrcadlím se v hladinách,
když vlhké rty v mých hlubinách
a dlaně na ostrovech
putují bez pokory v těch prostých slovech.
Jsem odzbrojena
ve své prostotě,
stojím nehnutě
v úžasu.
Jsem odzbrojena
pod modrým nebem stoje
a mám jen oči dvoje
a ruce v kapsách u pasu.
Prostranství na pobřeží plní hudby tón,
(lidová slovesnost, spolutvorba s Chloe)
Taje. Voda smývá
z mého srdce žal.
To tak v zimě bývá.
A co dál?
Taje. Potůčky odplaví
z mé duše smutek.
Trhliny v duši opraví
po muži, co utek.
Na zasněženou jabloň se snesli kosi,
na neopadaných jablkách hodují.
Jsou jeden jak druhý bosí
a o kus žvance bojují
Chceš? Chceš.
Nechceš? Nechceš.
Není jednodušších otázek a není jednodušších odpovědí. Ani na jednu není třeba se ptát. A odpověď je jasná.
Každý něco hledáme. A hledáme, co hledáme. Hledáme sebe a hledáme v sobě své nejhlubší sny. Hledáme cesty, jak se vyrovnat s prožitky, s pocity, s egem. Hledáme dobrý střih kalhot, v kterých to budeme my sami, naše já. Hledáme cesty, cíle a hledáme spřízněné duše, přátelé, lásku. Hledáme vzletové i přistávací plochy, odrazové i skokanské můstky,...
