Bělobou s tuží polní cestu maluji.
Vine se krajinou, jíž neskutečně miluji.
Svatý Jan z úvalu k městu shlíží,
nikdo nikdy mi tu neublíží.
Na věže s chrliči hledím s láskou vroucí
v srdci, jež jinde nemohlo by tolik tlouci.
Oči soch nad vinicí střeží sv. Barbory klid
a mě opět vítá vlídný kutnohorský lid....
Orion mi do kůže noci vypaluje pihy.
Hvězdy padající v ní nechávají rýhy
a velký vůz na předloktí ztratil oj.
Kometa malá mě lačne skryvá pod závoj
mlžného prachu, co padá mi do tváře.
Měsíce srpek svým ostrým mečem rozpáře
pupek snů až k hrdlu rán, jež zatím sní tu
...pak vzplanu a rozplynu se ve slunečním svitu....
Ozdobným perem mezi řádky
nakreslím kaňky inkoustem z prázdných per
a otřepaným kusem látky,
nech či ber,
je nasaji a pohltím.
Tak zase jsem jak na čekané.
Nemám posed ani kuši
a kdo ví, zda trefím střed.
Vnímám vše nečekané,
jsem nakloněna tomu tušit,
že setkáme se někde uprostřed.
Uprostřed našich opuštěných snů
protkaných milionem pustých dnů
nad obzorem, v němž se ztrácí víra
plachá... a pak že prý se pro ni neumírá...
Pod jemným povlakem saténových peřin
vlídně vkládám nekonečné hodiny do vteřin.
Lačně podléhám vlastním svodům
být zavěšená v rámě doprovodu,
co obtočí svou nohou moje tělo
s necudnou snahou, aby vyletělo
až k blankytnému nebi, až ke hvězdám,
až se mu pokorně celá odevzdám
a tiše rozplynu se v horkou páru chvil...
Snadno prst skrz krk protáhneš,
však už jen stěží mi kolena roztáhneš.
Julii ale naolejuj kolej
a po okraj ji olej dolej!
Až pštrosici s pštrosáčaty najde pštros,
až přilétne i poslední albatros
a kyklop svou kouli dokoulí,
nad poklopem oči vypoulí,
pak kotě hbitě nitě života smotá,
zazní hrany naší poslední smutná nota...
Pod červánky smolných loučí
pavouk se s pavučinou loučí.
Pod žárem tužeb na dláždění kape
zbytek jeho těla, co po dechu lape.
Na struny ohořelé chtěl by hrát,
to o čem nedá si ani zdát,
o kokonu společných zázemí,
co shořel těsně nad zemí.
Je nový rok, mám nové boty,
sama zas půjdu do roboty.
Podešev odolnou švec mi šije
na holou kůži moji šíje.
Kovovou špičku i patu, prosím,
však já je za rok neunosím.
Stále drží, i když okopané,
vždyť budou mi i další roky říkat: "pane".
Skrze oblohu temnou šťourám prstem
a chci vidět, co se tam skrývá.
Jak fazole skrze mračna vzrostem
pro nevoli obru, co okem jedním vrývá
svůj pohled ochranný do našich těl,
pro harfy tón, co zpět na půdu pevnou doletěl.
Brodím se v písku loňských dní,
hledám, co zůstane, co odezní.
S pokorou se všem dnům klaním
a vzdávám hold mým plným dlaním.
Jsem vděčná za nádech do chladných rán,
blízkou duši i těl souznění,
vždy vzlétnu jak kormorán
nad vlny v proudech, co nic nezmění.
