CESTA

Slyším tříštit se o útesy vzdálených břehů
vlny dní, co našimi býti měly.
Slyším tóny písně, co v uších mi dlouho ještě zněly 
a ostruhy cítím zaryté do svalů duše běhů.
 
Ve vráskách písku pláže, co vítal nás každého zvlášť, 
čtu texty žalmů opletených trnovou korunou.
Kapky krve roní se jedna pro druhou,
když barví omšelý starý režný plášť 

vzpomínek prostřílených brokovnicí víry,
jež pevná je a cíli svému oddaná.
Nezištně dál zvedá prach z louky uschlé,
co navíc je dávno prodaná 
a ladem je a jeví se zpustle,
a přesto na nový plášť mi trpělivě bere míry.