HŘMÍ

Nořím se do vesmíru sama sebe
za bouře zuřivé se sluncem zářícím na modré nebe,
jak černá dáma, co krále na pusté šachovnici chrání 
u padlé věže a jezdce bez koně v pokosené stráni.
 
Kapky tříští se a voda bublá řečištěm Vrchlice.
Mít tak klidnou hladinu pode dnem staré pramice.
Ve slepém rameni Ohře tiše snít sny dívčích vlasů,
nepoznat hlubiny propastí temných Moravských krasů.

S vírou se zas dívat ke hvězdám a číst morseovku Orionu,
než přijde poslední úder bronzového srdce 
mého niterního kutnohorského zvonu,
jenž už mě vola k sobě...