107 METRŮ

Silný proudí sem vítr se solí,
cuchá mi vlasy, tvrdě zápolí,
ostře štípe, pálí mě do očí,
tělem mým cloumá, cuchá obočí.
 
Záda mám rovná, zpříma kráčím,
drobečky pocitů si cestu značím.
Na dalekém obzoru maják plá,
cesta je vyprahlá a vskutku zlá.

Sagrada Familia ... stojí, mlčí.
Jsem bez vody a hlad mám vlčí.
Na startovní čáře sama stojím
a vystřelit se vskutku bojím.

Čeká mě De Pilát na jeden nádech,
jsem bosa avšak s vírou v zádech,
že přejdu přes dunu a obejmu vlny
a džbán mých pocitů zas bude plný.

107 metrů písku se solí
mezi zuby skřípe, blábolí.
Dýchám jej lačně, plíce drásá,
hledám a hledám a nikde spása.

Shrbená mám záda, pomalu kráčím,
drobečky pocitů za sebou ztrácím.
Maják si bliká... stojí, mlčí...
a já mám ještě mokré oči.

Až dole na pláži je loďka malá
a já sem v mžiku svých tužeb znalá.
Napínám plachtu, vesel se chopím
a nechám odplout, co nepochopím.