2024

Malý tělem však houževnatý, hbitý,
až k nebesům větších nepřátel hnal.
I když vyčerpán a šlehy větru zbitý,
je lovcem kořisti, jež nikdy pozřít nepoznal.

Skrze sklenku vidím plachetnici
s umytou palubou kotví v přístavu.
Čtu starým písmem v pohlednici
pozdravy z míst, z nichž už nevstanu.

Malajský poloostrov se do žil vlil,
na hladině i pod ní sbíral body,
vírou v lásku mě přiopil
svatým grálem plným vody.

Spletená ocelová lana v plachtoví
šepotem větru napoví
a sítě z prázdných vzkazů
kurdějí a zubů plných kazů
rovnají mě do latě,
koupaje kotvu mohutnou ve zlatě.
Jsou línými posli naděje
v ději, kde se nic neděje.

Nespím. Noc mě probouzí v téměř pravidelných intervalech a jakoby mě k sobě volala. Ty průhledy do vlastniho nitra mě konejší a v hlasitém tlukotu srdce do tmy je smír. Děkovný pohled na pulsujici město. Otevřený prostor. Vzduch. Rozpouštím se a rozlévám nad střechy, pod nimiž žijí lidé. Nad trávníky se psy. Nad ranní čerstvý chlad v parcích, který...

V ulici U obory vznik prostor. Poprvé v životě necítím ztrátu pořezaných stromů. Vnímám vzduch, který jej vyplňuje... tak svobodný. Nejraději bych si do něj lehla, dívala se vzhůru a nechala se pomalu plnit pocitem, že jsem v něm celá, že jej pomalu vdechuji, že se stává mnou a můj život, má existence s lehkostí a úlevou získává smysl.

Rozblacenou cestičkou k oltáři s cukrovou vatou
sunu se po kolenou kolem perníkového kříže.
Růže z papíru, vlasy se stuhou zlatou,
vzduchovka bez hlavně směje se přesné míře.

Cvak.

Lítám si v bublině cizích snů
tak dlouho než praskne, pak utonu
v kalné tůni, co studánkou křišťálovou byla,
v lese nejhlubším, kde sama sem žila.

Kalí ji stíny temných dní bez svítání,
jak záplaty na pytli děr nemaje,
a rve mne na kusy vlastní odmítání
závějí sněhu, co netaje.

Mám ospalá víčka, příliv se o útesy tříští,
v hlubině mořské temný a chladný je úsvit příští.

Překvapivé ticho sobotní noci se tříští o můj dech
a s přivřenými víčky šlehají z lamp desítky ostrých mečů.
Letní žár vyhasl a chladno je v podzimních zdech,
když vzpomínky loňské za sebou tak silně blízce vleču.

Blíží se podzim. Orin mi sčítá ztráty
a Velký vůz je plný prázdných slok
písní, co hrál si mi na telegrafní dráty,
textů, co mám jich plný blok.

Tak nízko je nad obzorem temným
souhvězdí, co vždy mi ukazuje cestu.
Hlas noci šeptá hlasem jemným,
když kráčím pokořena v krutém vlastním trestu....